Večer předtím jsem napekla dvojitou dávku lineckého cukroví, povedlo se mi ještě lépe než loni, byla jsem na něj tedy náležitě hrdá. Chtěla jsem svého brzkého probuzení nějak využít, a tak jsem se rozhodla, že všechna linecká kolečka slepím marmeládou k sobě. Tou marmeládou, co jsem před pár dny dostala od moc milé paní z Ukrajiny, které pomáhám s češtinou. "Nojo, ale jak se tohle otevírá?" zamračila jsem se na zlato-červené víčko, které se ale vůbec netvářilo, že by mi chtělo moji ranní marmeládovou meditaci nějak usnadnit.
Nehodlala jsem se však vzdát... Vídávala jsem přece už jako malá (a rozcuchaná) nejdříve svoji prababičku, poté babičku i maminku, zkrátka celou svoji ženskou rodovou linii, zápasit s nedobytnými zavařeninami, jejich vlastní výroby. Tehdy jsem si asi ani neuvědomovala, jak moc se mi technika otevírání nedobytných marmelád pomalu ale jistě vrývala pod kůži. Nyní jsem tedy věděla přesně, co mám dělat. Jako první jsem sáhla po válečku, jímž jsem nahradila babičkou hojně používanou paličku na maso. Ve veganské domácnosti ale budete paličku na maso jen těžko hledat. "Klep, klep, klep," ozvalo se, když jsem opatrně poklepávala víčko po obvodu. "Hm, babi, dobrý, ale tohle víčko odolalo," řekla jsem si v duchu a vzhlédla vzhůru. "Posílám vám pusu, oběma." Na řadu tedy přišel další, dětskýma očima pečlivě nakoukaný a po generace předávaný postup. Příborový nůž! Sáhla jsem do šuplíku a jeden vyndala. "S tímhle musím opatrně, babi, já vím, neboj," pomyslela jsem si a tělem mi projelo zvláštní teplo. Čepelí nože jsem se jala obkroužit hrdlo marmelády. První obkroužení mnoho nezměnilo, pokračovala jsem tedy druhým, třetím... dokud plíšek nebyl po celém obvodu odchlípnutý. Víčko však drželo stále. Drželo a navíc teď bylo ještě pěkně ostré.
Je zvláštní, kolik nepatrných okamžiků a na první pohled nedůležitých chvilek si dětské a pak i to méně dětské oko nahraje a uloží hluboko do paměti. "No jasně, utěrku! Hele, babi, tuhle mám dokonce od tebe." Pomačkaná utěrka s podlouhlým jezevčíkem a květinovým zátiším se v tu chvíli jevila jako poslední naděje v tomto boji o všemi tolik milované linecké cukroví.
"Tak teď, nebo nikdy..." přehodila jsem utěrku přes ostré okraje víčka, sklenici pevně uchopila jednou rukou, víčko druhou, zapřela jsem se o hrudník a zabrala. A babičky jistojistě s ní. "Nklap," ozvalo se, když víčko povolilo. Zaradovala jsem se. Pocítila jsem sílu, kterou si po generace ženy v naší rodině předávaly.
Fascinovalo mě vybírat kolečka, která k sobě nejlépe pasovala. "To je skoro jako s námi lidmi," pomyslela jsem si. "Jestlipak jsem si taky vybrala to ke mně nejlépe pasující linecké kolečko..." povzdechla jsem si a strčila jednu k sobě slepenou dvojici do pusy. "Ježíš, ty jsou fakt výborný!"
"Dobré ráno, lásko," ozvalo se...
Komentáře
Okomentovat